Бабушка

Bozˇena NEˇ MCOVA´

BABIČKA

KLASICKA´  LITERATURA

УДК  372.881.116.23
ББК  81.2 Чеш-93 
 
Н50

ISBN 978-5-9925-1632-6

Для оформления обложки  

использован фрагмент картины  

Гаэтано Беллей «Бабушка и внучка».

Немцова, Божена.

Н50        Бабушка: книга для чтения на чешском языке / 

Б. Немцова. — Санкт-Петербург : КАРО, 2023. — 288 с. — 
(Klasická literatura).

ISBN 978-5-9925-1632-6.

Повесть Божены Немцовой «Бабушка» ― жемчужина 

чешской классической литературы. Она переведена на 
20 иностранных языков и по сей день остается самой часто 
издаваемой книгой в Чехии.

Рассказы бабушки и разговоры, которые она ведет 

с внуками, позволяют читателю представить себе чешскую 
деревню ХIX века и почувствовать колорит ее повседневной 
жизни. 

Повесть печатается без сокращений. Книга подойдет 

всем, кто изучает чешский язык (уровень B2―C1) и интересуется 
чешской литературой и культурой.

УДК 372.881.116.23

ББК 81.2 Чеш-93

© КАРО, 2023
Все права защищены

 
 
 
 

Úvod

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do 

té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné 
vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik 
dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly 
staré její ruce! — Není více dobré stařenky! Dávno již 
odpočívá v chladné zemi!

Mně ale neumřela! — Obraz její odtisknut v duši mé 

s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, do-
tud bude žít v ní! — Kdybych štětcem mistrně vládnout 
znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin ten-
to, perem kreslený — nevím, nevím, jak se komu zalíbí!

Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby 

se zachoval lidem všem.“ Dost na tom, když se najde jen 
několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti bu-
dou, s jakou já o tobě píšu.

I

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho 

let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla 
pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným 
a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v po-
horské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně 
v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrs-
tevnice a již u rodičů sloužila.

Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni oby-

vatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla 
matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svat-
ba, ani pohřeb.

Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší 

dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu 
přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, 
a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, 
kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, 
manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní 
kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, 
aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje 
u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babič-
ka se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo 

k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk 
poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale 
krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se 
rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, ode-
vzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam 
líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když 
jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň 
kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez 
něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá 
kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak 
babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehná-
ním přátel provázena odejela k novému domovu.

Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bě-

lidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném 
údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt 
vykázáno bylo. Děti vybíhaly každou chvilku na cestu 
dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, 
vypravovaly. „Dnes přijede naše babička!“ Samy pak 
mezi sebou si ustavičně povídaly. „Jakápak asi ta babič-
ka bude?“

Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě 

pletly, nevěděly však, ke které tu svou babičku připo-
dobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! „Babička 
už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka 
nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán 
a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku.

Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. 

Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka 

nespustily!. Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objí-
mala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka při-
strčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička 
se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí 
křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na 
ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holát-
ka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zů-
staly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz 
podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly 
se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká 
než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ješ-
tě jaktěživi neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli 
se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od 
hlavy do paty.

Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami 

vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou 
pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička 
na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na 
zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bí-
lých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje 
barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička 
drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka 
zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť 
nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář. 
Jan by byl také rád věděl, co v něm je, ale nejstarší z dětí, 
Barunka, odstrčila ho šeptajíc mu: „Počkej, já to povím, 
že chceš sahat babičce do kapsáře!“ To šeptnutí bylo 
ale trochu hlasité — bylo je slyšet za devátou stěnou. 

Babička si toho všimla, nechala řeči s dcerou, sáhla do 
kapsáře řkouc: „No podívejte se, co tu všecko mám!“ 
A na klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových 
kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě 
panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babič-
ka podala, doložila: „Ještě něco vám babička přivezla!“ 
a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z pytlíku 
osvobodila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, to 
bylo skákání! Babička byla nejhodnější babička! „To jsou 
koťata májové, čtyř barev, ty chytají výborně myši; dobré 
jsou v domě. Kuřátka jsou ochočeny, a když si je Barunka 
naučí, budou za ní běhat jako psíčkové!“ povídala ba-
bička a děti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, 
hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřiko-
vala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí oddechu, ale 
babička zase řekla: „Přej nám tu radost, Terezko, vždyť 
jsme rády, že se máme, na děti poslechly babičku. Jeden 
sedí jí na klíně, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí 
před ní a dívá se jí do tváře. Jednomu je divno, že má 
babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička 
scvrklé ruce, třetí povídá: „Ale babičko, vy máte jen čtyry 
zuby!“ Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baru-
ščin řkouc: „Kdyť jsem stará; až vy budete staří, budete 
taky jinaké!“ a děti to nemohou pochopit, že by ty jejich 
bělounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštělé být jako 
ruce staré babičky.

Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek 

zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan 

Prošek, babiččin zeť, jehož ona také nebyla dříve osobně 
znala, dobyl si srdce jej í na první setkání milou svojí sr-
dečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřím-
nost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl 
česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno 
zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovoři-
la! — Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička 
slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. 
Děti a služky mluvily na pana Proška česky, a on jim odpo-
vídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, 
že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala, jak mohla.

Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepozna-

la; viděla ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, 
a tu shledala se s paní málomluvnou, více vážné pova-
hy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její 
Terezka! — Babička viděla také hned, že ta domácnost 
dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla 
navyklá. První dni byla radostí a překvapením jako omá-
mena, ale poznenáhla začlo jí být nevolno, nepohodlno 
v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona 
by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila.

Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůst-

ky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla 
paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní 
Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již 
proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, 
a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla 
hospodářství i děti jako matce.

Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babič-

ce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, 
co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: „Já 
vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, 
kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, 
mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně, jestli se 
nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste 
si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou 
dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek 
čas, to ostatní musím přenechat cizím lidem. Prosím vás 
tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí.“

„To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; 

víš, že já jsem takové práci zvyklá,“ odpověděla babička 
všecka potěšena. Ještě ten samý den vylezla na hůru po-
dívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly 
děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko.

První, co si babička v hospodářství zcela na starost 

vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s 
božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani 
z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by 
cihly v ruce měla. Babička, než kvas zadělávala, kopistem 
díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto 
do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také 
žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhra-
nul“, i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, 
nezapomněl, že má říci: „Pánbůh požehnej!“

Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvíce-

ní. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, 

švestkami neb jablky plněném, což se jim dříve nestáva-
lo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. „Drobty pat-
ří ohníčku,“ říkala babička, když smítala ze stolu drobeč-
ky a do ohně je házela. Když ale některý z dětí udrobil 
chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala dro-
bečky sebrat a říkala: „Po drobečkách se šlapat nesmí, 
to prý duše v očistci pláčou.“ Také se mrzela vidouc, že 
se chléb při krájení nerovná: „Kdo se nesrovnává s chle-
bem, nesrovnává se s lidmi,“ říkala. Jednou prosil Jeník, 
aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to 
rád jí; babička to ale neudělala řkouc: „Neslyšel jsi, když 
se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? 
Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle,“ a pan Jeníček 
musel si nechat laskominky zajít.

Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti 

nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít 
okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když 
šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmaři-
la jediného sousta a vždy napomínala: „Važte si božího 
daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce 
tresce.“ Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo jej pak 
políbit, jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu 
bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm 
kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila.

Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned 

na ně ukázala řkouc: „Shýbni Barunko!“ Barunka byla 
mnohdy líná a říkala: „Ale babičko, copak je o jedno pír-
ko?“ Z toho ji babička ale hned kárala: „Musíš si myslit,